Tkadlena s doktorátem

Jaká byla vaše práce snů v dětství? Lišila se od té nynější?
To si úplně nepamatuji, respektive myslím, že jsem neměla jedno konkrétní povolání, ke kterému bych vzhlížela. Každou chvíli mě zaujalo něco jiného. Matně si třeba pamatuji, že jsem jednu chvíli chtěla řídit tank. Kolem patnácti jsem se ale začala zajímat o film, dějiny a teorii filmu jsem vystudovala a nakonec v oboru i pracovala. Dneska jsem tkadlena. Sice jsem od malička pletla, háčkovala, vyšívala a šila, ale v dětství jsem si rozhodně nepředstavovala, že budu jednou vysedávat za tkalcovským stavem. Takže je to takové milé životní překvapení. 

Pocházíte z umělecky založené rodiny? Podporovala vás rodina v tvůrčí činnosti?
Maminka je zdravotní sestra, tatínek byl voják, prarodiče učitelé. Nikdy mě nijak zvlášť nevedli k tvůrčí práci, ale v 80. letech, kdy jsem vyrůstala, bylo celkem běžné, že si lidé přešívali šaty a pletli svetry, takže bylo normální, že jsem se to učila. Od maminky jsem přebírala šití na stroji, pletení a háčkování, babička jednu chvíli paličkovala, dědeček mě naučil vázat tapiko koberce. Ale taky jsem si lepila modely z Ábíčka nebo vyřezávala ze dřeva. To všechno tak nějak patřilo k prázdninám u prarodičů. 
Mám pocit, že jsem si nikdy do ničeho nenechala moc mluvit, takže ani na podporování jsem rodině nedávala velký prostor. Ale bez pomoci mého partnera by značka anniné vypadala jinak. Tomáš mi pomohl s logem, navrhuje a tiskne visačky pro moje šály, pracujeme společně na webu, je první, kdo slyší o nových nápadech. A občas nějakou šálu otestuje na kousavost.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste začala s podnikáním? Neváhala jste na začátku?
Nebyl to jeden konkrétní moment. Jen jsem nějakou dobu tušila, že zaměstnaná už být nechci, respektive že takové zaměstnání, jaké já bych chtěla, mi nejspíš nikdo nedá a že si ho musím vymyslet. Zda je pro mne podnikání to pravé, váhám dosud. Ale už to asi jinak nepůjde. Nebo jste někde viděla inzerát na místo ruční tkadleny?  
Ale vážně – na jednu stranu je skvělá volnost a svoboda, která je s podnikáním spojena, člověk si dělá, co chce a kdy chce. Ale na druhou je strašidelná ta nejistota. A hlavně, podnikání není jen o tom, že pracujete (a na hodiny pracujete víc, než v zaměstnání), ale že si práci nejdřív musíte vymyslet a sehnat. Musíte vědět, že bude odbyt, nebo poptávku vytvořit, pořád vyvíjet a testovat a občas dost riskovat. Mohla bych doma tkát od ráda do večera, ale když pak nic neprodám, nebude na zdravotní a sociální pojištění, na hypotéku, ani na jídlo pro kocoura.

Jak hodnotíte dnes rozjezd vaší značky? 
Bylo to dost amatérské. Ani dnes bych asi značku nerozjela úplně profesionálně, ale snad bych se vyvarovala některých chyb. Ale jsem ráda, že jsem se do toho pustila, nejhorší tápání mám snad za sebou a už se trochu orientuju. V začátcích mi ohromně pomohl a dodnes pomáhá Dyzajn market. Na svůj první jsem se hlásila jen pár měsíců po odchodu na volnou nohu. Přínosná byla nejen konfrontace tváří v tvář s prvními zákazníky, okamžitá zpětná reakce na různé produkty, které jsem na začátku zkoušela, ale i inspirativní prostředí podobně smýšlejících kreativních lidí.  

Co vás přivedlo k tvorbě vašich výrobků? Potřebovala jste nějaký konkrétní kus, který jste nemohla objevit v žádném obchodě? Pamatujete si ten moment, kdy jste si řekla "Tohle musím vyrobit!"?
Na začátku jsem si vůbec nemyslela, že budu tkát. Představovala jsem si, že budu navrhovat a šít krásné modely oděvů. Ale postupně jsem zjistila, že aby byla taková tvorba podle mých představ, musela bych se ještě hodně učit krejčovskému řemeslu. No a také jsem měla pocit, že nemohu sehnat látky, které by se mi opravdu líbily. Cestou blíž ke zdroji jsem vyzkoušela tkaní, nejprve s tím, že budu tkát metráž pro vlastní šití. Ale nakonec mi zůstalo tkaní samotné, tkám už hotové šály a plédy. Občas je dál zpracovávám do povlaků na polštáře nebo nákupních tašek. A nedávno jsem ve vedlejší vsi našla šikovnou švadlenku, se kterou se možná pustíme i do komplexnějších oděvů z mojí ruční tkaniny. Takže po letech se možná vrátím k tomu původnímu záměru, ale tkaní mi určitě zůstane jako primární řemeslo. 
V tom, že volba pro ruční tkaninu byla správná, mne časem utvrdilo zjištění, že tuhle práci moc lidí nedělá, a že ručně utkaný pléd může být korunou na každém outfitu. Navíc je to praktická věc, kterou upotřebíte celoročně a také v interiéru. No a svou univerzálností je vlastně nad módními trendy. Přičtěte kvalitní přírodní materiály a máte doplněk, který vydrží léta. 
Jednou odbočkou pro mě bylo i vytváření kyanotypií na textil – v podstatě fotogramů neprůhledných předmětů exponovaných slunečním světlem. Je to předfotografická technika z poloviny 19. století, která využívá citlivost některých chemikálií na ultrafialové světlo. Kvůli modré barvě výsledného obrazu se někdy zaměňuje s tradičním modrotiskem. Jako malá jsem dost fotografovala a milovala pobyt ve fotokomoře, takže i tuhle techniku mám pořád ohromně ráda, a každé léto pár kousků naexponuji. Ale na oblečení nebo předměty běžné denní potřeby není nejvhodnější – reaguje a mění barvu při kontaktu s některými chemikáliemi, například těmi používanými v pracích prostředcích, na ostrém slunečním světle bledne. Takže po svém novém majiteli vyžaduje zvláštní péči. A na to dnes spousta lidí nemá trpělivost. Vlastně to po nich ani nemůžu chtít. 

Kde čerpáte inspiraci? 
Všude – někdy vidím zajímavou kombinaci barev v přírodě nebo na oblečení kolemjdoucích, jindy zajímavý tvar nebo povrchovou strukturu. Ráda listuji knihami o tradičních textilních kulturách. Obrovské množství vizuální i myšlenkové inspirace je samozřejmě na internetu. Ale nejvíc mě asi inspirují příze, se kterými tkám. Jsou z různých materiálů (pracuji s živočišnými i rostlinnými vlákny), různě předené a stkané, někdy mírně zaplstěné, někdy naopak lehounké až průsvitné, různě barvené. Když vidím kus provázku, hned si říkám, jak by fungoval v tkanině, jestli je dost jemný a poddajný na měkkou šálu, nebo spíš pevný a trvanlivý na tašku nebo koberec.  Právě proto, že jsou na počátku mého přemýšlení o hotovém kousku, je pro mne důležité pracovat s kvalitními a udržitelně získanými a zpracovanými přízemi. 

Mají podle vás Češi vkus?
Každý má nějaký vkus. A já nevěřím na jeden univerzální nebo nejlepší a nejsem moc pro to lidem nařizovat, jak by se měli nebo neměli oblékat. Móda by podle mne neměla být byznys, ale prostředek k tomu, aby se lidé cítili pohodlně a dobře, mohli se vyjadřovat ke svému okolí, dát něco ze sebe vidět i navenek. Spíš než lidem něco předepisovat je podle mě důležité vysvětlovat, co je za výrobou každého kusu oblečení surovin a lidské práce a také dopadu na životní prostředí a bezpráví. 
Když bych ale přistoupila na vaši otázku – spíš než že by místním chyběl vkus, postrádají podle mne odvahu. Spousta lidí se třeba bojí barev, já sama jsem mezi ně patřila a dodnes se musím do práce s některými barvami hecovat. Taky mě mrzí, když se lidé oblékají uniformně (byť s něčím, co bychom asi označili za vytříbený vkus) místo toho, aby byli osobití. 

Kde mají podle vás Češi, co se vkusu a designu týče, mezery? Kde ještě dělají přešlapy, i co se vaší tvorby týče?
Nemyslím si, že je možné o jakékoliv skupině lidí takto generalizovat. Někteří mají užší obzory, protože se s něčím třeba ještě nesetkali, nebo nemají dost informací. Obecně vnímám spíš mezery ve vlastní průpravě a vědomostech. Někdy mě mrzí, že nejsem tkadlena už od mala, že jsem nevyrostla v řemeslnické rodině, kde bych tak nějak mimochodem přebírala zkušenosti předchozích generací, nebo že jsem neabsolvovala nějakou výtvarnou školu. Ale asi by mě mrzelo i přijít o ty životní zkušenosti, které jsem nabrala ve svém dosavadním životě a v předchozím povolání. 
U mé tvorby jsou někteří z počátku překvapeni cenou, přijde jim vysoká. Ale taky se mi stalo, že když jsem vysvětlila, kolik práce a jaký materiál je na jedné šále, a jaké výhody má ručně vyrobený kousek oproti strojovému, odcházeli s tím, že je to nakonec ještě levné. Takže by možná bylo hezké, kdyby všichni Češi věděli všechno o tkaní, ale zase bych přišla o radost z toho někomu něco předat a také se od nich něco nového dozvědět. Jeden z důvodů, proč ráda vystavuji na Dyzajn marketu, je ten, že tam chodí lidé, kteří vědí, do čeho jdou. Vědí, že tu najdou původní a kvalitní oblečení a doplňky, a taky vědí, že takové věci nejsou zadarmo. A zajímá je, jak která věc vznikla, kdo ji vyrobil, z čeho a proč. Když si u mě něco koupí, přijdou se na příští edici Dyzajnu pochlubit, přivedou kamarádku, dceru, manžela. Vytváří se tak komunita spřízněných duší.  

Jaká země či historické období je vám tvorbou a designem nejbližší a proč?
Spíš než země či období obdivuju některé tkadleny a tkalce. Inspirující je pro mě britská tkadlena Theo Moormanová nebo jedna ze členek Bauhausu Anni Albersová, ráda si prohlížím monografii o Antonínu Kybalovi. Moc se mi líbil textil ve výstavě pražského Uměleckoprůmyslového muzea o Krásné jizbě a teď se těším na Šíleného hedvábníka Ziku Aschera. Některé textilní tradice jsou mi blízké tím, jak zpracovávají suroviny, které mají k dispozici. Těžké nepromokavé vlněné deky přes ramena portugalských pastevců, vyplétané vzory na svetrech ze severní Anglie, Skotska nebo Skandinávie, jemňounké a pracné asijské tkaniny, nastokrát prošívané a vrstvením vyspravené japonské pracovní oděvy, výrazně barevné tkaniny andských kultur. Nejvíc mne fascinují ty kusy oděvu, které jsou funkční a přizpůsobené podmínkám místa svého vzniku nebo vytvořené s relativně primitivními nástroji. Ty nejkrásnější tkaniny světa nevznikly na komplikovaných tkalcovských stavech, ale na pár kusech dřevěných „klacků“. Tkaní není o drahém vybavení, ale o lidských rukou a představivosti.  

Jaký materiál máte nejraději? A proč?
Nejraději mám ovčí vlnu. Jednak proto, že je prostě skvělá – a mrzí mne, že jsem na její výborné vlastnosti nepřišla dřív a že je v našich životech vlny tak málo. Ale hlavně proto, že ovčí vlna není jen jedna. Po tisíciletí byly ovce šlechtěny tak, aby se přizpůsobily konkrétním zeměpisným podmínkám, některé na maso, jiné kvůli přízi. A dnes máte množství plemen, jejichž rouno je tu jemňounké a tenké, jindy hrubší a trvanlivé, jiné zase dlouhé, nemluvě o různých barvách srsti. Z různých ovcí jsou pak různé příze, takže pro každý výrobek můžete najít tu, která je svými vlastnostmi nejvhodnější. No a ovce neodmyslitelně patří k některým krajinám a kulturám. 
Ráda objevuji i další živočišná vlákna. Zajímavá a krásná na práci je jačí srst nebo kašmír.  Teď například čekám na přízi ze psí srsti, kterou mi slíbila jedna moje známá přadlenka. Její sousedka má pejska, ze kterého každý den vyčešou spoustu chlupů a říkali si, že vyhodit je to škoda. No, a protože je srst tohoto konkrétního psa krásně dlouhá, jemňoučká, čistá a vůbec nesmrdí, jak by si někdo mohl myslet, bude z ní i krásná příze. A s příběhem. 
Ještě před lety jsem nedala dopustit na bavlnu. Ale na tkaní ji nemám moc ráda, a když připočtu, jaké má pěstování bavlny dopady na životní prostředí, raději se jí vyhýbám. Nijak zvlášť jsem si zatím neoblíbila ani len nebo různé viskózy. Úplně jsem to s nimi nevzdala, a právě teď se chystám na pokusy s viskózou z růží, přízí z vláken z listů ananasu nebo směsi ramie a hedvábí. Ale vlna je prostě vlna a pochybuji, že někdy najdu materiál, který by ji u mne na nejvyšším stupínku nahradil.  

Kdo si vaši tvorbu kupuje nejčastěji? A proč?
Nemám statistická data, spíš pocit, že nejčastěji jsou to lidé jako já. Je mezi nimi více žen a věkem se mi taky blíží, ale mnohem důležitější se zdá být, že mají podobný náhled na to, co je v životě důležité. Nějakou roli tu hraje cena, ale možná ještě větší ochota si místo třiceti různých šál a šátků, které nenosíte nikdy, pořídit jeden kousek, který budete nosit pořád. Byla bych moc ráda, kdyby si moje věci více kupovali muži, a snažím se jim i některé kousky přizpůsobit. Zatímco ženy většinou vyhledávají širší chumlací plédy, někteří muži upřednostňují užší, ale zato delší šály. Důležitý je taky výběr materiálu – pro muže vybírám sice nekousavé a měkké, ale bytelnější, mírně zaplstěné příze, protože při každodenním odírání o vousy nebo strniště by se na jemně předeném materiálu mohly vytvořit žmolky. Myslím si, že muži nemají tolik příležitostí sestavit si šatník podle svého, a právě šála může být něco, co jej ozvláštní nebo mu dodá osobitost.